reklamy, spam, prosby, nadávky ... piš sem.

"Raději budu nenáviděn za to, co jsem, než být milován pro to, co nejsem."

"Hate me if you want... Love me if you can."

Já píšu, ty čteš.

Som zpět.

11. listopadu 2013 v 2:36 | Dr. Dino
Devadesát, šedesát, devadesát. FUNGUJE TO DĚCKA, AHOOOJ.! :D

Můj malý milý kamarád mě dohnal k tomu, abych začala znova psát svoje psychedelický povídky.
A hned tu první věnuju samozřejmě jemu.
Ale až ráno, promiň Pavlíku.:* :D
Jak si řek, za pět a půl hodiny začíná škola.
Takže bysme už dávno měli spinkylinkat.:D

Inspiritativní obrázek na dobrou noc *zlomyslně si promne ruce* .

Darja & Martin

7. prosince 2012 v 23:42 | Dr. Dino
Darja seděla na parapetu zachumlaná do červenozelené deky, pokuřovala cigaretu a sledovala kapky deště dopadající na okno. Řasenku měla rozmazanou po tvářích od pláče už celé dny. Pozorovala lidi, kteří se snaží někam schovat před tou průtrží a říkala si, jak jsou naivní. Před některými věcmi člověk neuteče.
Vzpomínala na minulý pátek, kdy šla navštívit svého Martina, mladého chlapce s vždy skvěle upraveným čírem na hlavě. Udělali si hezký den, Martin jim uvařil špagety a dlouho do noci leželi v posteli a sledovali filmy. Doprovodil ji domů a vydal se zpět lesem, který představoval nejkratší cestu.
Celý večer se mu Darja snažila dovolat, ale marně. Určitě šel ještě do hospody, říkala si. Další den brzo ráno si ale usmyslela, že za ním zajde, jestli je v pořádku. Zaklepala na dveře a otevřela jí Martinova matka celá překvapená.
"Martin není s tebou? Vůbec se mi neozval, tak sem si myslela..."



O dva dny později na Darju klepala policie. "Našli jsme tělo kousek od vašeho baráku a potřebujeme jej identifikovat..."
"Ne... To přece neni možný... To přece... To neni pravda..."
"Slečno, prosím. Soustřeďte se, je to on?"
"Ano, já... Myslim, že jo..."
Část nohy chlapce úplně chyběla, stejně jako kdysi rozmilý nosík s piercingem. Celý obličej měl skoro spálený na uhel, ale Darja věděla, že je to Martin. Podle policie ho nějací vandalové zbyli a následně ho nechali v hořícím lese.

Jediné, co nebylo poškozeno ohněm byl prstýnek se vzkazem "Vezmeš si mne?".

Víla s rovnátky

23. září 2012 v 20:20 | Dr. Dino
"Krásného valentýna, lásko," řekl vysoký afroameričan malé, pihaté zrzce. "Děkuju Tony, je krásnej!" Amy držela v rukou plyšového dinosaura o velikosti snad dogy. Ten den to byly přesně tři roky, které spolu žili v jednom bytě. Znali se od základky, ale až ve čtvrťáku mezi nimi vzniklo silnější pouto než dětinské rvačky a házení po sobě sněhovými koulemi.
Jako malý se jí smál, že má rovnátka. A ona vždy zalezla do koutu třídy a fňukala, protože Tony byl jediný, kterému se dokázala s čímkoli svěřit. A nyní? Byla to jeho víla s rovnátky, kterou z celého srdce miloval a chránil ji.
Den po dvaadvacátých narozeninách ji požádal o ruku. Jejich rodiče z toho nebyli moc nadšeni, jelikož Amyin otec byl rasista-voják z druhé světové války, ale časem to nechal plavat. A pak se Amy k Tonymu nastěhovala. Bydlel sám už od šestnácti, jelikož jeho rodiče zahynuli při dosud nejasné letecké havárii nad bermundským trojúhelníkem.

Jednoho únorového rána, po krátkém pomilování a Amyiných výborných palačinkách s javorovým sirupem, se Tony rozhodl, že dojde nakoupit. "Za deset minut budu zpátky, slibuju. Pak si zase klidně zalezeme do postele," řekl. Byla to poslední věta, kterou od něj slyšela.
Vyšel z domu, nasadil si sluchátka, zahnul za roh, znovu, pak za další, došel do krámu... Když vyšel, obestoupila ho banda skinheadů s baseballkama. "Co negře, co tu děláš? To je náš flek!" "Chlapi, nechtě mě, nic nedělám, jen chci -" "Drž píču ty špíno!"
Nikdo mu nepomohl..
V kanadském městečku se černejm pomoc nedostane.
Lidi chodili kolem, pohrdavě se na něj dívali a nechali ho umírat.
"Tati, tati, ten pán krvácí.." "To nic holčičko, někdo to večer uklidí."

A rovnátková víla čekala deset minut, hodinu, dvě... A možná čeká až do teď..

Poem about little whore.

7. listopadu 2011 v 18:13 | Dr. Dino
Jsi jen malá holka,
co snaží se mít trochu úcty,
zmatená v tom velkém světě,
maj o tebe zájem tucty.
Tváříš se tak nejistě,
nahý chlap na tobě leží,
cítíš se zas nečistě,
další muž už k tobě běží.
Neděláš to zrovna ráda,
jde ti jenom o cash,
vystříkal se ti na záda...
Láska? Něha? Toť lež!
Vyrostla jsi z dětských let
dřív, než by si chtěla,
sladká slova jako med
neslyšíš, a proč bys měla?
Malá coura fetující
všechno, co se dá,
i přesto však doufající,
že se to ňák podá.

Krátká poezie chvilkové deprese.

5. listopadu 2011 v 12:04 | Dr. Dino
Rudé kapky na tvém těle
zasychají pomalu.
Usmála ses tak nesměle,
bez štěstí i bez žalu,
že za chvíli tvé drobné tělo
cukající v bolesti
posranej svět opustit smělo
a s ním všechny neřesti.
Milá, krásná jsi vždy byla,
tak proč jsi tak hloupoučce
o dokonalém princi snila,
o romanci na loučce?
Teď krev na ruce zasychá,
schoulená v koupelně v rohu,
kapky kapou do ticha,
duše zrovna stoupá k Bohu....

Jedna z těch povídek, co píšete z nudy při hodině. Bez názvu.

2. listopadu 2011 v 17:02 | Dr. Dino
Studené kapky vody mu dopadaly na čerstvě zašitou jizvu na čele. Nevěděl, kde je, jen cítil, že se musí dostat pryč. Kolem něj vládnul příšerný zápach rozkládající se mrtvoly. Na ucho mu sedla moucha. Aby se jí zbavil, otřásl hlavou, ale po páteři mu přejela hrozná bolest. Zaskučel a krví zalepené oči barvy včelího medu si otřel o zelenočernou košili. Pomalu se v tý tmě rozkoukával - byl v malé místnosti se třemi vysokými okny, naproti němu byly dveře s otvorem pro kočku, na zdi byly řetězy a nad jeho hlavou visela žárovka. Seděl uprostřed pokoje na dřevěné židli a ruce měl svázané za zády. Zaslechl škrábání o kovové dveře. Zděšeně se rozhlížel kolem. Žárovka blikla... Šepot. Někdo mu šeptal do ucha dětskou říkanku. Začínal bláznit? "Devátá hodina odbila, lampa ještě svítila..." Někdo - nebo něco - mu přejelo drápama po krku. A zase škrábání na dveře. Tikot starých hodin, které visely vedle dveří. "Desátá hodina odbila..." Cítil smrdutý dech, jak mu zahřívá pravou tvář. "Lampa už zhasla!" Před ním stál jeho nezvěstný spolužák. Ležel na podlaze, copak neni mrtvý? Ostré nehty mu přejely po medových očích. Vyjekl. Už neviděl, už byl ztracenej. Trhalo ho to na kusy. O nohu se mu otřela kočka. I tu to rozdrápalo. Nakonec to odešlo... Nechalo chlapce i s kočkou napospas.
On bude příště bezhlavě zabíjet, ten milý dvacetiletý vzelenočerné košili. On ji tam dotáhne, další oběť zaujme jeho místo na židli v malém domku, o kterém nikdo z těch, co jdou tou uličkou, aby si zkrátili cestu domů ze školy... Nikdo neví, kdo bude další.

Neztrácej čas ...

10. října 2011 v 23:59 | Dr. DinO
Její bezvládné tělo s jemným nádechem borůvkové barvy se válelo na zasněžené ulici, její vytřeštěné havraní oči zíraly do nebes. Lidé se kolem ní seskupily do jakéhosi kruhu. Někteří odvraceli pohledy, ti odvážnější si ji pořádně prohlíželi - dlouhé modré vlasy ledabyle zastrkané do zelené čapky, smyslné rudé rty s malým černým piercingem, černý dámský kabátek a fialové džíny zasoukané v černých gládách.
Nikdo však nezavolal pomoc. Nikdo ji neznal osobně, i přes to, že každé ráno chodila ve stejný čas do malé v koutě zastrčené kavárny, vždy si sedla do rohu a pokaždé, s objednaným cappucinem a croissantem, si vyndala notebook a psala povídky. V případě, že nevěděla, co má v příběhu následovat, zapálila si cigaretu. Ve svých dvaceti letech pracovala jako úspěšná novinářka, bohužel na úkor jejího soukromého života. Neměla partnera a rodina se jí stranila kvůli její prostořekosti a výstřednosti.
Jedno ráno, kdy jako obvykle pila cappucino, si k ní přisedl asi třiadvacetiletý, červenovlasý chlapec s milým úsměvem. Měl černobílou košili a černé kalhoty. Hned, co si objednal horkou čokoládu, se začali bavit. Jmenoval se Michal a v Praze studoval psychologii, ale jinak bydlel s bratrem na Slovensku.
Povídali si spolu dlouho, oba zapomněli hlídat čas. Když si dívka uvědomila, že už dávno měla být v práci, típla cigaretu, nechala na stole peníze, zaklapla notebook a utekla z kavárny. Michal přes okno viděl, jak jde přes vozovku, otočila se na něj, usmála...
Ze zatáčky se vyřítil kamion a ona padla k zemi jako hadrová panenka. Chlapec vyběhl za ní, ale jakmile uviděl její drobné tělo, se slzami v očích se odpotácel pryč. Neměl na to se podívat do nádherných černých očí, zavolat pomoc, už bylo pozdě. Každé ráno ji viděl ze svého bytu, jak vchází do kavárny. Tolik toužil s ní mluvit, dotýkat se její kůže, šeptat jí jemná slůvka. Chtěl ji milovat. Ale teď už nedostane šanci. Byla pryč a už jí nic nevrátí zpět.
Ve večerních zprávách byla tragická smrt dvou mladých lidí - jedna autonehoda a druhá sebevražda.
Michalovo rodina se o tom ani nedozvěděla, nezajímal ji. Vždyť to byl feťák. Nikoho ta smrt nezasáhla.
Vždyť jen mladá láska dvou neznámých lidí nedostala šanci rozkvést...

Všichni lžou...

3. října 2011 v 19:19 | Dr. DinO
Objímal ji a nehodlal ji pustit. Byla o dvě hlavy menší a o dva roky mladší, ale znali se od malička a čim dýl se znali, tim víc se z dobrých kamarádů stávali milenci. Zní to jako další americká pohádka. Jenže tohle není jejich případ.
Dívka líbala každý den jiné rty, než ty jeho. Není utajovaná láska vzrušující?
Její chlapec měl rakovinu, tohle byl jejich poslední společný den. "Zítra jdu na operaci, lásko, chci, abys to věděla... Šance, že přežiju, je jedna ku tisíci..." Stáli v lese, sněhové vločky lítaly vzduchem a chlapec svíral dívku v náručí. Klepala se, ale ne zimou. Měla o něj strach. "Neopouštěj mě..."
Další den šel chlapec do nemocnice. V pět odpoledne bylo vše připraveno k operaci, ležel na posteli a v ruce svíral dívčinu fotku.
Druhý den za ním šla do nemocnice. Sestřička jí řekla, že i přes komplikace se operace zdařila. Přesto ho nemohla hned vidět.
Po pár dnech ho tedy doprovázela domů, oba byli šťastní. "Nikdy tě neopustim." Políbil ji na čelo a přitisknul k sobě.

O chvíli později se po okolí rozezněla siréna pardubický sanitky. Chlapcovo tělo leželo pod těžkým pozem, u něj klečela drobná zrzka a hladila ho po ještě růžových tvářích. "Řekl si, že mě nikdy neopustíš... Tvrdil si, že tu budeš pořád se mnou! Lháři!"
Dívka nepřišla ani na jeho pohřeb. Mrzelo ji, že byl prolhanej jako všichni ostatní.

A potom ji našel až malý šestiletý kluk s barevnou čepicí s černou bambulkou, jak leží jen v černé noční košilce na chlapcovo hrobu, nehýbá se, nedýchá. Jen v zmrzlé ručce svírá vzkaz: "Když sem nemohla zabránit tvýmu odchodu, šla jsem za tebou."

Má děvka city?

2. října 2011 v 22:07 | Dr. Dino
"Miláčku!"
Andrea skočila devatenáctiletému vysokému zrzkovi na záda.
"Zlato, co blbneš? Hehe! Já spadnu, nelochtej mě!"
Honza znal drobnou japonku od minulého září, kdy se do ní okamžitě zamiloval.
"Honzí, jéj! Sundej mě!"
Chlapec dívku sundal ze zad a postavil ji před sebe. Dívali se na sebe tak nevinně a stydlivě, ale jen stěží skrývali lásku jeden k druhému.
Bylo 24. října a v malém parčíku tancovaly kolem dvojice milenců suché lístky ze stromů, jako by se radovaly z jejich štěstí.
"Miluju tě."
Andrea ho pohladila po tváři a on se nesměle usmál.
"Já tebe víc, víš to?"
Dívce se rozzářily černá očka a chlapec jí vzal do náruče. Vyjíkla překvapením a oba se zasmáli.
Odnesl ji k sobě domů, sundal jí hnědou mikinu a pověsil ji na věšák. Andrea se mu zakousla do krku a chlapec po ní skočil, oba hned spadli do postele.


Dívka se probudila až v noci, s řezavou bolestí v celém těle. Klepala se zimou, cítila, že leží nahá na kamenné podlaze. Nemohla otevřít oči ani pusu.
"Už ses probrala, lásko?"
Byl to Honzův hlas. Slyšela, jak rozsvítil, ale pořád nic neviděla.
"No no no, moc sebou neškubej, ležíš na skle."
Marně se pokoušela něco říct nebo se pohnout; ruce měla svázané.
"I když nemůžeš mluvit, lásko, určitě tě zajímá, proč jsem ti tohle udělal... Nebo ne?"
Dívka dýchala rychle a nepravidelně. Bála se, co se stalo. Ale ještě víc, co se stane.
"Psssst, neplač... Nepomůže ti to... Oči máš, stejně jako tvoje rty, se kterejma umíš vykouzlit nejvášnivější polibky... jsou sešité."
Andrea sebou škubala, co nejvíc mohla, ale střepy se jí zařezávaly do kůže.
"Vím to, miláčku. Vim o Jakubovi. Myslela's, že ti to projde?"
Jakub. Andrea si vybavila vysokého modrookého blonďáka s nádherným úsměvem. Bylo mu 17 a vídali se skoro každý den. Byl to její nejlepší kamarád... Akorát s benefity.
"Kamarád taky rád - kamarádka musí dát. Heh!! Proč, lásko? Nestačím ti? Nejseš spokojená? Kurvo!!"
Slyšela, jak si sedl vedle ní. Hladil ji a líbal po celém těle.
"Andrejko... Mohli jsme být spolu... Já a ty.... Mohli jsme být my napořád... Tak proč si to tak pojebala?!"
Kopnul do ní. Vzal nůž a rozřízl jí od hrdla až po klín. Nechal ji vykrvácet a odešel.

Policie našla bezvládné ženské tělo až o tři dny později, kdy si sousedi stěžovali na příšerný zápach z bytu. Chlapec ležel ve vaně. Ještě tu noc se utopil, protože mu bylo jasné, že už nemůže dál.
Možná jsem ji neměl zabíjet. Každej si zaslouží druhou šanci. Ale proč mně ji nikdy nikdo nedal?

Příběh feťačky 0.13

28. září 2011 v 16:32 | Dr. DinO
Další díl! Wůhů! Konečně sem se přemluvila k tomu, abych Jorice a Oliverovi věnovala trochu svýho drahocenýho času. Minulej díl si můžeš připomenout tadync.


Neměla jsem co dělat, když odešel, navíc v noci sem toho taky moc nenaspala. Po půl hodině, co sem si četla knížku o mladý indický prostitutce, kterou táta prodal do otroctví v 9 letech a ona v 15 utekla pryč a dělala kurvu v Pákistánu, jsem usnula. Probudil mě až skřípot dveří asi v devět večer. "Jééj, já tě vzbudil? Omlouvám se." Po mym otřesnym zachraplání ("Jakej paprc mě zas budí do píči?!") Oliver co nejšetrněji zavřel dveře a zalehl do postele. Chvíli křečovitě dýchal a potom sáhnul po tašce a vyndal krabičku dlouhých červených Viceroy. "Ty voleee už nemůžu. Chceš taky?" Samozřejmě, že sem chtěla. Potichu jsme vylezli z pelechů, přešli k otevřenýmu oknu s mřížemi a zapálili si. Chvíli jsme si vyprávěli svoje feťácký příběhy a po třetí cigaretě sme se odebrali do postele. Usnula sem skoro hned, což u mě je vlastně docela neobvyklý. Asi ve dvě ve tři ráno mě vzbudil pláč. Oliver brečel jako malá holka a pořád opakoval jméno Nina. I když sem nevěděla, co se mu stalo, bylo mi ho líto, ale nedokázala sem k němu přijít a utěšit ho. Mě taky nikdo neutěšoval po matčině smrti, nebo po tom, co mě znásilnil otec, nebo po smrti mýho dítěte. Nikdo tady nebyl pro mě. Tak proč já bych měla pomáhat klukovi, kterýho ani neznám?

"Přeju si s Matyášem zůstat až do smrti!"

13. září 2011 v 19:34 | Dr. Dino

Ťuk, ťuk. To někdo klepal Klaudii na okno, i když bydlí ve 3. patře. Rozespale se protáhla a se svojí vyhublou postavou schovanou pod obrovským tričkem s nápisem "Bring me the horizon", které jí bylo skoro ke kolenům, se neohrabaně dobelhala až ke dveřím na balkon. Promnula si oči. Ťuk, ťuk, ťuk. "Klauďo, pust mě dovnitř, lásko, je tu zima!" Byl to Matyáš, Klaudin sedmnáctiletý přítel. I když byl srpen, byla velmi chladná noc. Klaudie potichu otočila klíčem v zámku a vysoký, štíhlý modrooký kluk proklouzl do místnosti a schoval se pod peřinou. Oba se tiše zasmáli. "Maty, co tu děláš? Je jedenáct v noci a navíc, jak ses dostal až sem nahoru?!" Klaudie zalezla k němu, zamrkala na něj zelenýma očima a Matyáš jí pevně objal. "Klaudí, já to nemohl vydržet, vždyť jsme se neviděli …" "Celej den, já vim, já vim, hehe." Prohrábla mu havraní vlasy a on se na ní usmál a ukázal jí tak svá nová rovnátka. Políbili se. "Rodiče jsou doma?" Zašeptal, stále drže dívku v objetí, líbaje ji do vlasů. "To víš, že jsou. Žádný prasárničky, zlato." Zasmála se a jemně ho kousla do krku. On jen vzrušeně zasyčel a ironickým hlasem řekl, že nic takového v úmyslu neměl, a přitom jí vyhrnoval tričko pořád výš. "Ty provokante… Jen počkej." Klaudie se s tichým smíchem převalila a sedla si na chlapce. Krátce se pomilovali… A zase si lehli vedle sebe, Matyáš jí držel pevně u sebe, prstama jí přejížděl po břiše. "Miláčku, oblíkni se… Chci ti něco ukázat. Do rána budeš zpátky doma, slibuju." Políbil dívku do vlasů a natáhnul se na zem pro své oblečení. Klaudie nic nevyzvídala, protože za tři roky, co spolu jsou, poznala, že by ji nepřipravil o překvapení.

"Udělala jsem to, Tome. Zabila jsem ji."

12. září 2011 v 18:06 | Dr. Dino
Sobota večer. Právě jsem seděla v obýváku před televizí a jedla křupky. Malej pětiletej bráška usnul vedle mě, ale nechtělo se mi ho přenášet. Určitě by se vzbudil. Ve zprávách ukazovali záběry z 11. září 2001, z Ameriky. Boom!
Zaskřípaly dveře a v předsíni se zjevila spitá matka. Od otcovy smrti byla pořád v lihu. "Dominiko! Odnes toho spratka!!" Než jsem stačila zvednout zadek z pohovky, bratr se probudil a utíkal se schovat do pokoje. Matka přišla ke mně blíž a dala mi facku. "Ty couro jedna! Kurvíš se se všema z ulice, já to moc dobře vim!" Tentokrát jsem to nemohla jen ignorovat. Pořád mě slovně i fyzicky napadala. Teď je řada na mně. Vzala jsem keramickou mísu se zbytkem křupek a co největší silou s ní praštila mámu do hlavy. Zkácela se na zem. Hodila jsem jí do vany s vodkou, kterou měla vedle postele. Zrovna, když se probrala, jsem škrtla sirkama. "Promiň mi to, maminko."
Vzala jsem brášku, sbalili jsme si věci a odešli.
"Domiiii? Co tady děláš? Dyť je půl jedný ráno, zlato." Vysokej sedmnáctiletej blonďák v pyžamu s dinosaurama mě vřele objal. "Udělala jsem to, Tome. Konečně budeme spolu. Jsme volní."

Kukuřičné pole.

8. září 2011 v 18:45 | Dr. DinO
Byla tma. Jen tohle se mi vybaví, když se nažím vzpomenout na to po tolika letech snažím vzpomenout.
Hodně kukuřice kolem mě. Světla z vozovky mě oslepovaly. Ležela jsem na mokré hlíně a po holých nohách mi lezi brouci. Bolela mě hlava a když jsem se pokoušela neohrabaně postavit na nohy, zase jsem si sedla na zadek. Uslyšela jsem za zády nějaký hlas. Stála tam vysoká postava celá v černém. Natahovala ke mně namodralou kostnatou ruku. Vzala mě za vlasy a přitáhla si mě k sobě. Nemohla jsem se hýbat a ani mluvit. Vzala mě za ruku a vedla doprostřed pole.

Příběh feťačky 0.12

4. září 2011 v 11:55 | Dr. DinO
Po trochu delší době zase přidávám jeden díl... Omlouvám se, že to tak trvá, ale znáte to, škola je škola.

"Joriko, dneska vám přijde spolubydlící," řekla doktorka, když přišla na vizitu. "Takovej mlaďoučkej, je mu 16, má krásnej kukuč… Akorát je dost vodrzej." "Jo, eh… Skvělý." Fakt sem tu potřebovala mít někoho dalšího. Pche. "A s čím tu vlastně je?" "Bude mít za týden operaci ruky a ještě chce udělat nějaké testy."

"Ale prosím tě, já ti neublížím."

30. srpna 2011 v 19:34 | Dr. DinO
"No tak, Sáro, neboj se! Poběž!"
S mámou a jejím dvacetiletým přítelem jsme jeli na hory. Máma zůstala doma a mně zůstal na krku ten na první pohled roztomilý vysoký blonďák s modrýma očima, který byl jen o pět let starší než já.
"Je to jenom kukuřice. Najdi si mě!"
Šli sme se projít. Zatáhl mě do velkého kukuřičného pole, kde i já s mýma sto šedesáti sedmi centimetrama sem neviděla nic než hlínu, kukuřici a nebe.
"No jo prosim tě, celá žhavá."
Rozhlížela jsem se kolem a vydala se cestou, kde to vypadalo vyšlápnuté. Po chvíli sem se zastavila. Kde by mohl být?
"Tady sem ty slepejši!"
Slyšel byl... Ale neměla jsem šanci ho zahlédnout.
"Už to neni vtipný, vylez, Martine."
Unuděně jsem se protáhla.
"Ale Sárinko. Hledej pořádně."
Otočila jsem se.
"Špatně kočko!"
Skočil na mě zezadu a povalil na zem.
"Kurva co to vyvádíš, hrozně sem se lekla a budu celá špinavá!"
Otočil mě na záda a klekl si na mě.
"Konec hry."

Olivere, lásko...

25. srpna 2011 v 0:28 | Dr. DinO
"Sedm... osm... devět... deset. Už jdu!" To se Anička rozeběhla od vysokého stromu, aby našla svého kamaráda Olivera. Znali se od školky, a teď, kdy Anně bylo 7 a Oliverovi 15, když letní louka jen kvetla a slunce zapadalo, si hráli na schovávanou. Anička došla k většímu keři. Něco se tam hýbalo. "Deset, dvacet, před pikolou, za pikolo-" Ne... Tohle nebyl Oliver...

Floccinaucinihilipilification - žblebt týdne

23. srpna 2011 v 18:55 | Dr. DinO
Ahá?
Tohle je ... ahá.
Flo...floči...fločinauči...čini...hilipilifi..cati...on. Ahá.
Vážně, kdo tohle ku*va do pí*i zaje*aný vymyslel? :D
Ahá.
Doooobře.
Abych pravdu řekla, asi půl hodiny sem to luštila. Neúspěšně.
Je to... něco jako... no a pak... ale taky... eh...
Stručně řečeno, my nearcheologové tomu řikáme dinosauří sračka zaschlá v šutru.
Asi to bude ázerbajdžánsky nebo latinky nebo co já vim, třeba je to prastará makedonština.
Nebo svahilština skomolená s čínštinou, ruštinou, rumunštinou a gudžarátšinou. (Hej cože? Takhle se mluví kde? Božebože, proč na google dávaj jazyky, který existujou možná tak ve Famfárii? Eh.)
Jó no, neni to moc inteligentní článek. Ale co byste čekali. Já tu sračku proboha nevymyslela! :O
Tak se mějte hezky, naučte se gudžarátsky nebo třeba hindsky a pak mi řekněte, co to kurva je. (Né, přece vim, že to je to zkamenělý hovno) .
Pápá lálá.^^


Dodatek:
Po tom, co sem se koukala na ostatní bloggery, co na tohle napsali, myslim si asi tohle: nikdo nechápe, co to znamená, ale asi polovina lidí (mezi něž patřim i já) si z toho dělá prdel a druhá polovina lidí si to vygooglí a dělaj chytrý. (Nic osobního).
Taaaaakže tak.;D

Příběh feťačky 0.11

22. srpna 2011 v 23:45 | Dr. DinO
Bude to kratší, ale aspoň něco.

Píp, píp, píp.
Točila se mi hlava a nemohla sem zaostřit zrak.
"Joriko..."
Je vedle mě.
"Bene..."
Určitě je to on.
"Joriko... Ben tu už neni... To jsem já, Joshua..."
Ne, ne, ne.. Určitě jsem slyšela Benjaminovo hlas.
"Alex... Kde je Alex...?"
Otočila jsem hlavou a uviděla, i když pořád rozmazaně, Joshuu sedícího na židli.
"Je pořád v inkubátoru."
Vonělo to tady jako na hajzlu. Nemocniční zápach se mi dral do hlavy.
"Co si dělala?"
Chtělo se mi blejt.
"Doktor... On... Já... Nic!! Já ne!! To já ne! Bene! Bene!! Beneee!!!"
Přiběhla sestra.
"Joriko, uklidněte se! Klid!"
S Joshuovou pomocí mě připoutala na lůžku.
"Bene....."

Příběh feťačky 0.10

21. srpna 2011 v 22:55 | Dr. DinO
Slíbila sem vám delší díl. Doufám, že se bude líbit :).

Další den, když mi bylo trochu líp, zavedla mě sestra za dcerou. Byla ještě v inkubátoru. Pojmenovala sem jí Alexandra... Protože to jméno se líbilo Benjaminovi.
"Budu hned vedle. Buďte tu s ní jak dlouho chcete."

Příběh feťačky 0.09

20. srpna 2011 v 21:27 | Dr. DinO
V minulým díle se Jorika zbavila minulosti. Zbavila se dlouhých, blonďatých dreadů.


Odvedl mě domů.
Tři dready jsem si nechala. Na památku. A ostatní sme pohřbili pod stromem na louce. Joshua mi udělal kafe a šel se projít. "Ne, aby tě napadla zase nějaká blbost. Prosím tě."
Když jsem dopila, začaly mi hrozný bolesti břicha. "Joshu.. Au kurva! Joshuo, kde ... kde si..." Dobelhala jsem se kousek před barák. Nikde jsem ho neviděla. Praskla mi plodová voda. "Joshuo... Prosím..." zachraptěla jsem a sedla si na čerstvě posekaný trávník.
"Joriko! Co tu děláš?" Joshua běžel ke mně. "Praskla mi voda! Ty vole, ty vole! Co mam - aúúúúú - prosim tě co mam dělat?" "Musíš do nemocnice! Počkej, doběhnu pro souseda!" "Ne, ne Joshuo, buď tu prosím se mnou! Já nevim co mam dělat!"

I am anarchist; little antichrist.

18. srpna 2011 v 22:51 | Dr. DinO
Emily se právě probudila. Ležela na vlhké podlaze asi dost dlouho, klepala se zimou a do nosu se jí dral zápach plísně. Byla tma, jen v rohu naproti ní občas blikla malá žárovka na stropě. Včera večer zrovna oslavila své osmnácté narozeniny. Přátelé ze školy ji zvaly do baru na skleničku. Ale ona nešla. Strávila celou neděli v kostele.
Celý svůj život vyrůstala v křesťanské rodině a když jí rodiče zemřeli v letadle do Vatikánu kvůli teroristovi, když jí bylo patnáct, odpoutala se od všeho a Bohu zasvětila celičký život.
A teď byla tady.
Nepamatovala si nic, co by vysvětlovalo, jak se sem dostala. A najednou zavrzaly dveře.


"Už si vzhůru? Hmmm. Zvláštní. No, nevadí. Aspoň to bude zajímavější."
Byl to holčičí hlas. Emily připadalo, že té osobě nemůže být víc jak dvanáct.
"Co po mně chcete?"
Brečela.
"Já nic. Ale Satan ano."
Dívka se zasmála.
"Nic jsem neudělala!"
Emily si přitáhla kolena k ústům, objala je rukama a kolíbala se.
"Drahoušku, nemusela si dělat nic. Satan dostane každýho."
Světlo zablikalo a Emily na okamžik spatřia malou postavu celou v černém s rudýma vlasama. V pravé ruce držela medvídka.
"Kdo jsi?"
Hlasitý ďábelský smích se rozlíha po místnosti.
"Já? Jsem Archanděl. Jsem démon. Jsem tvá noční můra. Jsem Antikrist."

Příběh feťačky 0.08

18. srpna 2011 v 21:54 | Dr. DinO
No, tak to, co sem měla napsaný předem, to už ste všechno přečetli :D.

Tak přicházim s novou - čerstvou - dávkou heroinu.


Ráno jsem se vzbudila, když Joshua ještě spal. Bylo 5 hodin ráno a mě dost bolelo břicho. Podívala jsem se na svojí pravou ruku. "Ne ty blbko. Už nikdy. Žádný drogy. Žádný řezání. Žádný slzy. Začínáš novej život, holka." pomyslela jsem si. Posadila jsem se na měkký posteli a sáhla po skleničce s vodou.
"Jor jak to že nespíš? Dítě si potřebuje ... zííííííííííííííív ... odpoči - zíííív - odpočinout." zachraptěl rozespale Joshua, sedl si a pohladil mě po dreadech. "Klidně ještě spi. Pudu se projít." Lacinnej úsměv." "Vážně? A neztratíš se? Budeš v pořádku?" Marná starost. "Budu v pohodě. Spi dál." Falešná naděje.

Příběh feťačky 0.07

16. srpna 2011 v 0:26 | Dr. DinO
Dlouho už sem nepsala, tak to dneska bude trochu delší.^^
V minulym díle Jorika zjistila, co se stalo Damianovi.
Tak, tady máte pokračování.


Pátek, 13. listopadu.
Do teď sem nedostala krámy.
Každej den bleju.
Sem náladová.
Ale ne z drog - sem těhotná.
Ben umírá. Skoro se mnou nemluví. Vždycky si jenom řekne o háčko. Píchám mu ho. Ráno za náma přišla Zaira. Ptala se na Benjamina a řekla mi o Damianovi: "Rok mě podváděl s ňákou courou. Nachytala sem je u nás doma. Nabízel mi, abych šla do trojky. Ani nevim, jak sem to udělala - vrhla sem se do postele, Dama mrdla lampou do hlavy... A tu holku uškrtila jejíma podvazkama. Pak sem jí schovala na půdu. A nemrzí mě to, Afro šuká líp."
Jenom sem čuměla. Trochu s obdivem. Daly sme si lajnu a pustily si Offspring. Benjamin spal. Ve 4 odpoledne jsme si daly další lajnu a šly si vykurvit na chlast. Se mnou šel nějakej Francouz, takovej mladej, krásnej, a česky uměl jenom "Vykuř mě." Tak jako jo, no. Za 6 500,- a ještě mi koupil láhev červenýho vína. Zaira šla se starym řidičem náklaďáku. Anál za 12 000,-.
Ty prachy mi dala. I kokain, co jí zbyl. A pak? Zastřelila se. Před svym bytem. Utekla sem.

Nejlepší přítel člověka, když je v hajzlu, neni pes, ale toaleťák.

15. srpna 2011 v 19:49 | Dr. DinO
Mmmmmm. Toaleťák. Jak krásný téma.:D

Člověk ho používá každou chvíli a co si budeme povídat, nedokáže se bez něj asi obejít. (Mluvim o člověku 21. století, ne o neandrtálci.) "Pes je nejlepší přítel člověka" je sice hezký, ale psem si prdel nevytřeš.:D (A jestli jo, ehm ... Nikdy sem neměla ráda malý plemena.)

Chtěla sem vymyslet kratší povídku o toaleťáku, ale myslim, že myšlenka typu: "Šli dvě hovna a zastavil je toaleťák; superman dnešní doby" neni zrovna nejvhodnější.:D

Takže to ukončim asi takhle: Toaleťák je lepší přítel, než pes. Dokud neuteče a ty nejsi v prdeli."

Příběh feťačky 0.06

12. srpna 2011 v 16:44 | Dr. DinO
Dobře, dobře, další slibovaný díl je tady.:D
Zítra jedu domu, takže budu mít víc/míň (?) času psát. Budu se snažit napsat aspoň jeden díl denně.. Tak doufám že vás to neomrzí :)

Za další 2 měsíce vypadal Benjamin fakt hrozně. Vyhublejší než předtim. Každej večer měl šílený horečky. Pro drogy sem chodila já, protože celej den jenom ležel a blil. Ale mně taky něco bylo. Co sem se vrátila z basy, nedostala sem krámy. Ale šlapala sem dál.
25. října - na moje 17. narozky - sem měla zajímavýho zákazníka. Jen tak sem stála u nějakýho baru - v podvazkách a rudejch šatech sotva pod prdel, s rudou držkou, očima černýma jak mýval a blond dreadama svázanýma do "culíku". A najednou vyšel Cory - můj dvacetiletej bratránek.
 
 

Reklama

Pixels: Hoops *2251*xxchibi_white_01.gif image by Lowinkaxxthawake-1.gif image by Saliskoxxx*2355*x:piiinkie:xloving.gif image by SaliskoxpixelxxPhotobucket - Video and Image HostingxxxxxPhotobucket - Video and Image Hostingxxgasp.gif gasp picture by iconicallyxxonline.gif image by spookys-graphix